Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací
Souhlasím

Základní škola » Žákovské práce

 

Chtěla bych být ptáčkem – Adéla Šlampová, 5.třída
Já závidím ptákům. Můj sen je, že budu umět létat. Mám doma ptáčka, jmenuje se Kiri. Někdy ho vypustím z klece, aby se mohl proletět. Když jíme, přiletí k nám a jí z talířků. Kdybych mohla být ptákem, chtěla bych žít v džungli. Kamarádila bych se s ostatními ptáčky. Živila bych se para ořechy. Mám ráda rychlost. Kdybych mohla, tak bych ptákem zůstala. Teď vám povím příběh. Byl jednou jeden pták a ten bojoval ve válce. Ustřelili mu nohu. Když neměl nohu, posílal kapitánům zprávy. Byl to nejstatečnější pták na celém světě. Potom umřel v další válce. Je to hrozné, co se přihodilo, ale stejně chci být ptákem. Mohla bych se dívat dolů na ty malé lidi. Někdy bych se zastavila domů, abych je mohla pozdravit. Zase bych odletěla do přírody. Kdybych byla pták, chtěla bych se podívat do všech koutů světa, někde bych zůstala. Abych věděla, kde je lepší žít.
Hledání stříbrné studánky - Marek Zálešák, 5.třída
Hledám, hledám já studánku,
šel bych tam a zase zpět.
Žil bych si rád a hodně se smál,
mohl bych si jak motýlek létat a smát.
Letěl bych do nebe a zpět,
měl bych rád ten hezký svět.
Ale hledám a nenacházím, protože se nemám rád.
Měl bych se občas víc smát.
Měl bych přestat jen knihy mít rád,
a neměl bych tak moc se bát.
Začít klidně milovat a svůj svět mít víc rád,
neměl bych tak moc jen stát.
Měl bych si jít ven hrát,
a taky víc i se smát.
Našel jsem já studánku,
a povím vám pohádku.
Jak bych se měl mít víc rád,
možná poví vám to svět.
Počkejte, řeknu vám to hned:
mějte radši ten váš svět.
Stříbrnou studánku najděte teď,
mějte radši ten váš svět.
A odcházím obejít svět,
tak mějte radši ten váš svět.
Tak mějte radši ten váš svět.
A běžte teď hned.
Chtěl bych být želva – Michal Zálešák, 5.třída
Řeknu vám příběh o želvě.
Kdysi dávno byla jedna malá želva,
protože měla velký strach ze lva.
Tak neustále schovávat se chtěla,
ale odvážná být měla.
Neustále rodiče jí říkali,
ať se už schovává nakraji.
Protože bydleli u vody,
tak by si ryby udělaly hody.
Jenže jí to tam lákalo,
tak jí řekla ty nech mě být řeko.
Ale spát jí to nedalo,
pořád ji to tam lákalo.
Tak si řekla, že se odváží,
a kdo tam tu vodu dováží.
Ale protože byla malá nezkušená,
tak se zeptala mámy, ta byla zkušená.
Ale ta jí řekla, ať se zamyslí,
a želvička si to právě vymýšlí.
Tak se podívala do svého ucha
a tam viděla svého chytrého ducha.
Zamyslela se nad tou vodou,
když však měla náladu dobrou.
Zjistila, že tu vodu tam nikdo nedováží,
ale přece se tam odváží.
A šla tam i se svou plantáží,
tak zjistila, že se nemusí ničeho bát,
teď už může spokojeně spát.
Tohle je konec příběhu,
a moc se nad tím nezamýšlejte v pohádkovém běhu.

Chtěla bych být ptáčkem – Adéla Šlampová, 5.třída

Já závidím ptákům. Můj sen je, že budu umět létat. Mám doma ptáčka, jmenuje se Kiri. Někdy ho vypustím z klece, aby se mohl proletět. Když jíme, přiletí k nám a jí z talířků. Kdybych mohla být ptákem, chtěla bych žít v džungli. Kamarádila bych se s ostatními ptáčky. Živila bych se para ořechy. Mám ráda rychlost. Kdybych mohla, tak bych ptákem zůstala. Teď vám povím příběh. Byl jednou jeden pták a ten bojoval ve válce. Ustřelili mu nohu. Když neměl nohu, posílal kapitánům zprávy. Byl to nejstatečnější pták na celém světě. Potom umřel v další válce. Je to hrozné, co se přihodilo, ale stejně chci být ptákem. Mohla bych se dívat dolů na ty malé lidi. Někdy bych se zastavila domů, abych je mohla pozdravit. Zase bych odletěla do přírody. Kdybych byla pták, chtěla bych se podívat do všech koutů světa, někde bych zůstala. Abych věděla, kde je lepší žít.

 

Hledání stříbrné studánky - Marek Zálešák, 5.třída

Hledám, hledám já studánku,

šel bych tam a zase zpět.

Žil bych si rád a hodně se smál,

mohl bych si jak motýlek létat a smát.

Letěl bych do nebe a zpět,

měl bych rád ten hezký svět.

Ale hledám a nenacházím, protože se nemám rád.

Měl bych se občas víc smát.

Měl bych přestat jen knihy mít rád,

a neměl bych tak moc se bát.

Začít klidně milovat a svůj svět mít víc rád,

neměl bych tak moc jen stát.

Měl bych si jít ven hrát,

a taky víc i se smát.

Našel jsem já studánku,

a povím vám pohádku.

Jak bych se měl mít víc rád,

možná poví vám to svět.

Počkejte, řeknu vám to hned:

mějte radši ten váš svět.

Stříbrnou studánku najděte teď,

mějte radši ten váš svět.

A odcházím obejít svět,

tak mějte radši ten váš svět.

Tak mějte radši ten váš svět.

A běžte teď hned.

 

Chtěl bych být želva – Michal Zálešák, 5.třída

Řeknu vám příběh o želvě.

Kdysi dávno byla jedna malá želva,

protože měla velký strach ze lva.

Tak neustále schovávat se chtěla,

ale odvážná být měla.

Neustále rodiče jí říkali,

ať se už schovává nakraji.

Protože bydleli u vody,

tak by si ryby udělaly hody.

Jenže jí to tam lákalo,

tak jí řekla ty nech mě být řeko.

Ale spát jí to nedalo,

pořád ji to tam lákalo.

Tak si řekla, že se odváží,

a kdo tam tu vodu dováží.

Ale protože byla malá nezkušená,

tak se zeptala mámy, ta byla zkušená.

Ale ta jí řekla, ať se zamyslí,

a želvička si to právě vymýšlí.

Tak se podívala do svého ucha

a tam viděla svého chytrého ducha.

Zamyslela se nad tou vodou,

když však měla náladu dobrou.

Zjistila, že tu vodu tam nikdo nedováží,

ale přece se tam odváží.

A šla tam i se svou plantáží,

tak zjistila, že se nemusí ničeho bát,

teď už může spokojeně spát.

Tohle je konec příběhu,

a moc se nad tím nezamýšlejte v pohádkovém běhu.

 

Stromeček z korálků a drátku

Budeme potřebovat: minimálně 10 m tenkého vázacího drátku,  zhruba 105 malých skleněných korálků, tavnou pistoli, kámen na usazení stromečku.

Postup: Nastříháme si drátek na délku 70 cm, na každý drátek navlečeme 7 korálků a pětkrát zatočíme. Navlečeme dalších sedm a postup opakujeme, tímto způsobem pokračujeme, až je na větvičce jedenáct lístků. Poté koncové drátky zatočíme . Tři takovéto větve zatočíme dohromady a vznikne větší větev. Postupujeme dál až máme pět takových větví.

Složení stromku :Když máme pět větví zatočíme je dohromady. Teď už máme stromek, ten přilepíme na omytý kámen tavnou pistolí( když budete potřebovat poproste staršího sourozence nebo rodiče).

Doufám že se vám stromek líbí.                                                              Martin Frýza, 5.třída

 

Tvarohové lívance (recept Karolíny Mičové z  5.třídy)

ingredience:

1 banán

80g hladké mouky

2 vejce

1 lžička kakaa

150g tvarohu

mléko

zakysaná smetana

ovoce

krém

zbytek tvarohu

med

zakysaná smetana

V misce vidličkou rozmačkáme 1 oloupaný banán. Do takto připraveného banánu přidáme opatrně 80g hladké mouky a dvě celá vejce. Podle chuti můžeme přidat i kakao. Doplníme ještě 150g tvarohu  a podle hustoty přilijeme mléko.Těsto nemá být příliš řídké. Rozpálíme si pánev nebo palačinkovník a těsto klademe na takto připravenou pánev. Lívance smažíme 2 minuty z každé strany.

100g tvarohu smícháme s medem a zakysanou smetanou. Takto připraveným krémem můžeme dozdobit ještě teplé lívance. Kdo by chtěl, může si lívance dozdobit i ovocem.

Přeji vám dobrou chuť!

 

Příspěvky žáků do soutěže Kniha v hlavní roli:

 

Svět knih

Adam Balga, 5.třída

 

Byla jednou jedna škola a v té škole nebyli lidi, ale knihy. Učitelé těchto knih se snažili zjistit, co jim jde za povolání, aby zjistili, jestli budou kuchařky, encyklopedie, dobrodružné knihy nebo nějaké jiné. A proto měli úplně divný rozvrh. Ten rozvrh zahrnoval všechny světové jazyky a náš příběh začíná u jedné malé knížky, které nešlo vůbec nic.

Ta kniha se jmenovala se Ondra. Ondra byl strašně smutný, protože mu žádná práce nešla. Měl dva kamarády, kteří už měli povolání. Jenom Ondra stále nic. Jednou se rozhodl, že se vydá do světa, že tam možná najde svoje povolání. A tak se vydal na cestu. Měl s sebou pití, inkoust a na jídlo papír. Na cestě potkal spoustu knih a dva kamarády: Matěje, který byl tak trochu blázen, a Karla, který byl trochu hyperaktivní. Ale byli to dobří kamarádi. Jednou přišli k jednomu starému domu, ve které bydlela jedna stará a moudrá kniha. Řekla jim o magickém portálu, který prý vede do světa, kde knihy nežijí, ale čtou si je tajemné bytosti bez obalu, a že jsou tam nepřátelé knih, kteří se nazývají děti !!!!!!!!! A Ondra s Karlem se strašně vyděsili, ale Matěj řekl, že tomu nevěří a že tím portálem klidně projde. Nakonec se všichni tři dohodli, že se do toho divného světa zkusí podívat, ale neví, kde se kouzelný portál nachází. Stará moudrá kniha pravila: "Já mám mapu, která vás tam zavede, ale s tou mapou přichází i velká zodpovědnost. Kdyby se dostala do špatných rukou, mohla by způsobit zkázu celého světa knih."

Ale to už Karel, Ondra ani Matěj neposlouchali a byli dávno pryč. Šli podle mapy až k magickému portálu. Cestou narazili na magický les, který byl na mapě pod názvem Les zapovězených duší s poznámkou: v tom lese podle legendy straší. Naši hrdinové se moc chtěli podívat do toho druhého světa, a tak se vydali na cestu lesem zapovězených duší. Téměř na konci lesa narazili na Sfingu: "Nechám vás projít, když mi odpovíte na jednu otázku. Co ráno chodí po čtyřech, odpoledne po dvou a večer po třech?" Knihy přemýšlely a přemýšlely a Sfinga jim hrozila: "Přemýšlejte pořádně. Máte jen jeden pokus na odpověď, jinak vás rozcupuju na cáry!" Knihy v sobě začaly usilovně listovat, až Ondra vykřikl: "Je to kniha! Ráno je dítě a chodí po čtyřech, odpoledne dospělá a chodí po dvou, večer unavené staré knihy chodí s holí po třech." Sfinga knihu Ondru pochválila za správnou odpověď: "Ty budeš určitě chytrá kniha, asi nějaká učebnice filozofie," a propustila tři kamarády o krok dál k portálu do lidského světa.

Po zbytek cesty se knihy Karel, Ondra a Matěj bavily o tom, jak to v tom světě za portálem bude vypadat, ale ani jeden nepřišel na to, jak to tady u nás doopravdy vypadá. Ale zato kniha Ondra konečně našla svoje povolání. Určitě se v našem světě neztratí!

 

KOUZELNÝ SKICÁK

Anežka Kincová, 5.třída

 

Byla jednou jedna holka, která se jmenovala Adriana. A moc si přála skicák. Jednou se probudila a vzpomněla si, že má narozeniny a byla ráda, že už má konečně 11 roků.

Zavolala: "Mami, mám narozeniny!" a maminka řekla: "Tak běž do školy a až přijdeš, tak pro tebe připravíme nějaké překvapení."

Adriana  šla do školy a jak se vrátila, uviděla ve svém pokojíku na stole skicák. Hned si ho otevřela a začala do něj kreslit. Řekla si : "Nejprve si nakreslím třeba hlavu mojí kamarádky." A tak kreslila a kreslila a jak dokreslila, šla za maminkou. Maminka úplně zděšená říká: "Co tady děláš, Lucko ?"

"Já nejsem Lucka," bránila se Adriana, "vždyť jsem Adriana".  Šla podívat do zrcadla a úplně se zděsila: "To přece nejsem já !".

Vzpomněla si, že do toho skicáku kreslila svojí kamarádku Lucku. Že by v tom byla nějaká kouzla? A tak šla do pokojíku a zkoušela nakreslit sebe. Ale moc se jí to nedařilo. Vydala se proto za svou kamarádkou Luckou, která by ji mohla do skicáku nakreslit.

"Kdo jsi?", lekla se mezi dveřmi Lucka. "No přece JÁ," snažila se Lucku přesvědčit nešťastná Adriana. "Podívej se do tohoto skicáku.  Zkoušela jsem tě nakreslit a najednou tohle," a Lucka konečně kámošku po hlase pozná.

"Tak pojď dál, něco společně vymyslíme. Třeba tě taky zkusím nakreslit", utěšuje Adrianu. Adrianu napadlo, že musí nejdřív ze skicáku vygumovat Lucku. Lucka souhlasila a společně Lucčin obličej vygumovaly. Potom Lucka začala kreslit Adrianu. Kreslila a kreslila. Ale nešlo jí to. Rozhodly se, že půjdou za Lucčiným strýcem, který je malíř.

Lucčin strýc nevěřícně zavrtěl hlavou, ale nakonec říká: "No, zkusím to." Po pár tazích se ve skicáku začala objevovat Adrianina podobizna. "To máš  štěstí, Adriano, že kamarádíš zrovna s mojí neteří."

" To jo, to mám," přisvědčila Adriana. A strýc si vzpomněl: "Neměla bys jít už domů? Maminka se o tebe určitě bojí."

"Jejda, už je tolik hodin.Tak já radši běžím. A děkuju!" volá mezi dveřmi Adriana.

Doma jí maminka hubuje: "Kde jsi byla? Byla tu nějaká holka a vypadala jako tvoje kamarádka Lucka."

" Mami, to jsem přece byla já. Ten skicák mě proměnil.  Nakreslila jsem Lucku a šla jsem za tebou. A ty jsi mě nepoznala. Tak jsem musela jít za Luckou, aby mě nakreslila místo sebe. Jenže Lucka moc kreslit neumí. Naštěstí Lucku napadlo, že půjdeme za jejím strýcem malířem. No a  tak jsem jako dřív díky Lucce a hlavně jejímu strýci", popisuje Adriana svoje neuvěřitelné dobrodružství mamince.

"To mi je líto, že jsem ti nevěřila," říká maminka, "hned ten skicák musíme vyhodit, aby nenadělal ještě větší zmatky. A nebuď smutná, vymyslíme spolu jiný dárek k narozeninám."

A TO JE KONEC KOUZELNÉHO SKICÁKU !

 

Kniha zapomnění

Karel Ševčík,5.třída

 

V jedné malé vesnici žil desetiletý kluk Péťa. Byl to docela oblíbený kluk. Měl svoji partu Černých Panterů. Členy byli: Jana,Karel, Ferdinand a náš Péťa. Zajímaly je záhady a zkoušeli je i vyřešit. Některé vyřešili. Byly tři: přízrak bílé sovy, třínohého psa a mizení peněz. Ale nejvíc je uchvátila záhada o knize zapomnění.Ten, kdo se do knihy podíval, všechno zapomněl.

Šli do místní knihovny a tam ji začali hledat, ale bez úspěchu. Pak zjistili, že ve vedlejší vesnici "někdo" knihu našel a podíval se do ní. Zajeli tam na kole, protože vedlejší vesnice je blízko vedle jejich vesnice. Našli dům "někoho" a zazvonili. Chvíli čekali.  A pak otevřela manželka údajného pana Kramla a pozvala je dovnitř. Začali se vyptávat  na knihu zapomnění. Manželka Dana řekla: "Manžel si vůbec nic nepamatuje. Ukázala jsem mu rodinu a všechno mu řekla třeba, že má příjmení Kraml. Jen na mě divně koukal. Nevím, co si mám počít. Kdybyste mu tak našli jeho ztracenou paměť."Zeptali se jí,  kde knihu našel. A ona řekla,že neví, kde našel knihu, ale ona že ho našla v knihovně u nich ve vesnici.

Tak se tam šli podívat. Prohledali všechno, Karel použil na řadu knih i rentgen v tabletu, ale nic nenašli. Bylo pozdě a museli se vrátit domů. Jen Ferdinandovi se pořád nechtělo: "Ještě se podívám na jednu knihu," a   rozevřel ji. V tu chvíli se před ním otevřely dveře do místnosti. Panteři vešli dovnitř a tam našli první nápovědu. Knihu odnesl tajemník a zakopal ji v lese u klubovny Black Panthers. "Ale to je přece naše klubovna," zaradovali se kamarádi a spěchali zpátky do jejich vesnice.

Dorazili ke klubovně a na ní visela druhá nápověda. Mapa. Mapu si vzala na starost Jana, protože běhá orientační běhy. Došli k místu vyznačeném na mapě a našli velký

strom. Na stromě byla další nápověda - hádanka: Leze,leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze.

"Klíč!!!!!!!!!!" zavolal Péťa. Ze stromu spadla kniha, ale ta položila další hádanku: Vylez na mě, otrhej mě, jen mě neuraz, dám ti za rok zas.

Chvíli přemýšleli a dohodli že to je ovocný strom. "Správně," promluvila najednou kniha," tohle je ovocný strom" . Jestli chcete, aby si pan Kraml na všechno vzpomněl,  musí na všechno zapomenout někdo z vás. Stačí sníst jeden plod z tohoto stromu."

"Víte co," řekl Péťa, "radši knihu zaneseme paní Kramlové. Ona si určitě bude vědět rady.  A my si můžeme do naší kroniky zapsat vyřešení další záhady - knihy zapomnění."

Soubory ke stažení

Kontaktní formulář

Máte nějaký dotaz, který byste nám rádi položili? Pokud ano, tak neváhejte využít kontaktního formuláře.

Formulář pro dotaz





Položky označené * jsou povinné!

Mezinárodní program GLOBE

Mezinárodní program GLOBE

Projekt Ekoškola

Projekt Ekoškola

Kontakt

Základní škola Lukov
Pod Kaštany 32, 76317 Lukov
skola(a)zslukov.com

Telefonní spojení:
základní škola - 608 073 535
družina - 724 304 996
mateřská škola - 577 113 617
jídelna - 577 113 616

Sdílej na: Facebook

Tisknout | Nahoru ∆